Jsou situace, kdy my lidé při výrobě něčeho potřebujeme dejme tomu spojovat různé kusy materiálu nebo do tohoto něco pevně vpravit. A naštěstí tak můžeme činit, protože se už v průběhu dějin přišlo na nejeden způsob, jak se s tím vypořádat.

Když tak chceme spojit dejme tomu jednotlivé dřevěné díly, můžeme je dejme tomu slepit, sklížit. Má to své výhody, ovšem pochopitelně i nedostatky. Problémem či výhodou v takovém případě může být dejme tomu to, že podobné spoje jsou napořád a někdy už tyto části v případě potřeby jednu od druhé neoddělíme. Nebo se k tomu musí vyvinout síla, jež tu může napáchat škodu.

Nebo takové dřevěné součásti můžeme také stlouci hřebíky. Je to rychlé a obvykle i dost pevné, jenže zase je tu problém v případě, že by se někdy měly takové spojené části oddělovat.

A tak lidé objevili nakonec třeba i vruty. Které kdekdo z nás označuje mylně za šrouby, což je ale něco jenom okrajově podobného.

Takové vruty se liší od šroubů tím, že nejsou po celé své délce stejně široké, a i závity na nich se liší. Vruty jsou tím, co se postupně zužuje a končí zašpičatělou částí. Což sice nedává možnost našroubovat na ně matice, ale na druhou stranu je tu předností, která je tu zásadního významu, to, že se tyto dají díky hrotu snadno zavrtat třeba právě do dřeva. Ve kterém tyto díky postupnému rozšiřování se docela pevně drží.

Ovšem takové vruty ve dřevě nejenom drží, ale také se dají kdykoliv vyšroubovat, což umožňuje jednotlivé díly spojit a kdykoliv zase oddělit.

A tak se hodí podobné vruty do modřínové terasy stejně jako do jakéhokoliv jiného dřevěného výtvoru. Prostě se přiloží, nasadí se vrták, přitlačí se a otáčí tak dlouho, až vrut zaleze do materiálu a zůstane v něm. A jde-li navíc o vruty nerezové, mohou nám tyto poskytovat neocenitelné služby nejen v interiérech, ale klidně i kdekoliv pod širým nebem.